Dear America | Drahá Ameriko
- barboratyros
- Nov 2
- 8 min read
Sometimes you make your dream come true - and realize the greatest victory is simply that you're still here. | Občas si splníš sen – a zjistíš, že to největší vítězství je prostě jen to, že jsi ještě pořád tady.
EN
Blogs... I used to write them when I was little.
They were our social media back then - our space for creating.
Our Instagram of that time.
One of my biggest blogging phases started when I was twelve or thirteen.
I wrote about my life, my dreams, everything that was stirring inside me.
I thought my life was interesting - but mostly, I just needed to write it out. Escape the reality.
Even then, I was dreaming about America.
The land where everything was possible.
Where you could be yourself, where dreams came true,
where people were openminded.
For me - a girl from a small town in Czechia and a family who never understood what it meant to have a head full of dreams -
America symbolized freedom.
I joined Facebook groups full of au pairs already living in the U.S. and writing their blogs as well.
I read every post, every comment, every question.
I had no connection to it - I was just a middle schooler -
but somehow I knew the answer to almost every question people asked.
Every day, I dove into that world, and my heart burned with longing.
I took pictures of myself making “LA” with my fingers.
I drew the American flag everywhere and always.
I wrote English captions and pretended I spoke fluently.
I filmed little videos imitating American bloggers and celebrities and I was imagining I’m living life somewhere else.
Free life.
It was all so cool, so different, so me.
And I was sure - one day, I’d get there.
I did become an au pair, eventually.
Just not in the U.S. - in the U.K.
Life had other plans.
But I kept writing - about everything, all the time, even when no one read it.
That was my world.
And with this piece, I’m returning to it.
Because after years of darkness, I finally feel alive enough to write again.
And trust me - I’ve got some tea to spill. It’s just not that time yet.
Dear America,
I never thought I’d actually move here.
And I definitely didn’t think this would be the placewhere I’d hit the deepest point of my mental health.
If someone told me that when I’d finally have the best man by my side,
a beautiful daughter, another baby on the way, I’d travel -
living the exact life I once dreamed of -
that’s when my mind would fall apart...
I wouldn’t have believed them.
And yet, it happened.
After years of survival mode, my body and soul just said: “enough.”
On the outside, I had everything.
Inside, everything was breaking.
I kept falling deeper, and still managed to do everything.
I gave my daughter the best life I could.
I met a mam I never dreamed could exist.
And he's the best.
For the first time in my life, I felt safe -
the kind of safe where you know you won’t be hurt or surprised,
where you can breathe,
where someone lets you simply be.
I could rely on him.
On us.
And in that safety, I finally had space to see the truth:
this wasn’t just anxiety.
It wasn’t just trauma.
It was depression.
And depression is darkness.
The kind of darkness that makes you forget the world can be colorful.
Yet somewhere deep inside, I still knew who I was -
a lover of life.
I kept doing things that the “old me” would have done -
but inside, I was just a shadow.
Then suddenly, I was living in America.
In my childhood dream.
My thirteen y.o. self would have screamed with joy,
run back and forth for days,
unable to stop.
But I was just sitting there, trying to feel at least something.
I was seeing everything that used to be a dream -
the streets, the neighbors, the American stereotypes I only knew from movies.
I was here.
And yet, the sadness was stronger than anything else.
And suddenly, there I was - calling for help.
I went back to therapy, opened myself to the idea of medication,
and, most importantly, learned to communicate.
Not in silence. Not alone.
And today - a few months later -
I feel better than I have in the last ten years.
My mind feels clearer. I can dream, plan, laugh, cry, feel joy.
I feel alive.
Now I know we’ll be moving back to Europe -
sooner than expected.
And instead of relief, I feel something else: sadness.
Although, honestly - it changes every day.
Some days, it’s sadness.
Other days, it’s joy - the thought of swimming in the Greek sea again, the thought of places across Europe, all our plans,
crying from happiness like I did this summer when we were just traveling,
because I’m not in depression anymore and I can actually feel it all.
I feel excitement for new beginnings,
for everything I’m planning,
for all the things life has waiting for us.
It’s not only sadness -
but there’s still grief for the time I lost here to depression.
Even though my husband would say it wasn’t lost at all,
it’s time I gave to my healing.
And he’s right.
So yeah, dear America, I want to thank you.
Not because you saved me -
but because I saved myself while being here.
I used every bit of help I could.
We were lucky with healthcare.
I went to therapy, took my meds,
and slowly began to focus on myself again.
I took care of things I couldn’t before.
It was a long process, and it still is.
But after years of darkness, I started to understand myself again.
I saved myself.
Because I never stopped believing
that if you truly want something, it can happen -
you just have to keep walking toward it.
I promise to enjoy these last months to the fullest - my job, Florida, California, this area.
To remember everything -
our son’s birth, the strange calm after the storm -
the storm of my life -
the small, everyday family moments,
New York, Boston, all the details about you.
And I promise I’ll come back someday.
Better. Even happier.
Ready not just to survive you - but to feel you.
I’m not leaving yet.
But when I do - it will be see you later,
not goodbye.
✨
Not to mention that the reality here is... well, a bit different. Especially now, when America itself seems to be falling apart. But that’s not the point. I just didn’t feel like turning this piece into a rant.
CZ
Blogy… psala jsem je, když jsem byla malá.
Byly to naše sociální sítě, náš prostor pro tvoření.
Náš Instagram té doby.
Jedno z mých velkých blogových období začalo, když mi bylo dvanáct nebo třináct.
Psala jsem o svém životě, snech, o všem, co se ve mně mísilo dohromady.
Myslela jsem si, že můj život je zajímavý - ale hlavně jsem se potřebovala vypsat. Utéct z reality.
Už tehdy jsem snila o Americe.
O zemi neomezených možností.
Kde můžeš být sám sebou, kde se sny plní,
kde jsou lidé otevření.
Pro mě, holku z malého města v Česku, z rodiny, která nikdy úplně nechápala,
co znamená mít hlavu plnou snů,
byla Amerika symbolem svobody.
Našla jsem si facebookové skupiny plné au-pairek, které už v USA žily a blogy též psaly.
Četla jsem každý jejich příspěvek, všechny komentáře, všechny otázky.
Neměla jsem s tím nic společného, chodila jsem na základku,
ale znala jsem odpověď na skoro všechno, co tam kdo napsal.
Každý den jsem se nořila do toho světa a moje srdce hořelo touhou po dobrodružství.
Fotila jsem se s prsty do tvaru „LA“.
Kreslila jsem neustále americkou vlajku, všude a vždycky.
Psala si anglické popisky a předstírala, že mluvím plynule.
Točila videa podle vzoru amerických blogerek a celebrit a představovala si, že žiju život jinde. Uvolněný život.
Bylo to všechno tak cool, tak jiné, tak moje.
A byla jsem si jistá, že se tam jednou dostanu.
Nakonec jsem se au-pair opravdu stala.
Jen ne v Americe, ale v Anglii.
Život měl jiné plány.
Ale psaní jsem neopustila - psala jsem pořád, o všem, i když to nikdo nečetl.
Byl to můj svět.
A tímto článkem se do něj vracím.
Protože po letech temnoty se konečně cítím natolik naživu,
že zase dokážu psát.
A věř mi - I’ve got some tea to spill. Jen ještě není ten správný čas.
Drahá Ameriko,
Nikdy by mě nenapadlo, že se sem jednou opravdu přestěhuju.
A už vůbec ne, že právě tady padnu na dno se svym duševním zdravím.
Kdyby mi někdo řekl, že až budu mít po boku toho nejlepšího muže,
nádhernou dceru, další miminko na cestě, budu cestovat,
a budu žít přesně ten život, o kterém jsem kdysi snila,
že právě tehdy se mi psychika úplně sesype...
Nevěřila bych.
A přesto se to stalo.
Po letech survival modu moje tělo i duše řekly: „Dost.“
Navenek jsem měla najednou všechno.
Uvnitř se všechno rozpadalo na tisíc kousků.
Padala jsem hlouběji a hlouběji, a přitom zvládala všechno možné.
Dávala jsem své dceři ten nejlepší život, jaký jsem mohla.
Poznala jsem muže, o kterém se mi dřív ani nezdálo.
A že on je nejlepší.
Poprvé v životě jsem cítila v bezpečí -
takové to, kdy víš, že tě nezraní ani negativně nepřekvapí,
kdy můžeš dýchat,
kdy ti někdo dovolí prostě být.
Mohla jsem se na něj spolehnout.
Na nás.
A právě v tom bezpečí jsem měla konečně prostor vidět pravdu:
tohle nebyla jen úzkost.
Nebylo to jen trauma.
Byla to deprese.
A deprese je temnota.
Temnota, ve které zapomeneš, že svět může být barevný.
A přesto jsem někde hluboko v sobě pořád věděla, kdo jsem -
milovnice života.
Dělala jsem věci, které by ta „stará já“ chtěla dělat,
ale vnitřně jsem byla jen jakýmsi stínem.
A pak jsem najednou žila v Americe.
Ve svém dětském snu.
Moje třináctileté já by křičelo radostí,
běhalo by sem tam celé dny,
nevědělo by, jak přestat.
Já ale jen seděla, a snažila se aspoň něco cítit.
Viděla jsem všechno, co dřív bylo snem:
ulice, sousedy, americké stereotypy, které jsem znala jen z filmů.
Byla jsem tady.
A přesto byl ten smutek silnější než cokoliv jiného.
Jednoho dne jsem si řekla o pomoc.
Znovu jsem začala terapii, otevřela se myšlence léků
a hlavně jsem se naučila mluvit.
Ne v tichu. Ne sama.
A dnes, o pár měsíců později,
se cítím líp než za posledních deset let.
Mám čistější hlavu. Zase dokážu snít, plánovat, smát se, brečet, radovat se.
Cítím, že žiju.
Teď už vím, že se brzy přestěhujeme zpátky do Evropy,
dřív, než jsem čekala.
A místo úlevy cítím něco jiného: smutek.
I když, upřímně, mění se to každý den.
Jsou dny, kdy je to smutek.
A jiné, kdy cítím radost - při představě, že zase budu plavat v řeckém moři,
že uvidíme všechny ty nové evropské kouty, které nás čekají,
že se postavíme čelem všem novým výzvám,
že budu brečet štěstím, jako to bylo tohle léto, když jsme cestovali,
protože už nejsem v depresi a můžu to skutečně cítit.
Cítím nadšení z nových začátků,
z plánů, které tvořím,
z toho, co všechno nám život chystá.
Není to jen smutek,
ale pořád v sobě mám zármutek nad časem, který jsem tu ztratila depresí.
I když můj muž by řekl, že to není ztracený čas,
ale čas, který jsem věnovala uzdravení se.
A má pravdu.
Takže, drahá Ameriko, chci ti poděkovat.
Ne proto, že jsi mě zachránila,
ale protože já jsem zachránila sebe, zatímco jsem tu byla.
Využila jsem každou dostupnou pomoc.
Měli jsme štěstí na zdravotní péči.
Chodila jsem na terapie, brala léky
a pomalu se znovu začala soustředit sama na sebe.
Postarala jsem se o věci, o které jsem dřív nemohla.
Byl to dlouhý proces a nenechte se mýlit, pořád je.
Ale po letech temnoty jsem začala znovu rozumět.
Zachránila jsem se.
Protože jsem nikdy nepřestala věřit,
že když si něco opravdu přeješ, může se to stát,
jen za tím musíš jít.
Slibuju, že si ty poslední měsíce užiju naplno - svoji práci, Floridu, Californii, okolí.
Že si zapamatuju všechno - všechny rodinné momenty tu, narození syna, New York, Boston, všechny detaily.
A slibuju, že se sem jednou vrátím.
Lepší. Ještě šťastnější.
Připravená tě nejen přežít, ale prožít.
Ještě nikam neodcházím.
Ale až půjdu - bude to na shledanou,
ne sbohem.
✨
A mimochodem ano, realita tady je… no, trochu jiná. Zvlášť teď, když se Amerika tak trochu rozpadá. Ale o tomhle tenhle článek není. Nebudeme si to kazit.
Comments